MUDr. Karel Lukášek
... lékař léčí, příroda uzdravuje ...
Zveřejněno: 03.05.2015 | Rubrika: Stavební kameny života
Hliník patří mezi toxické stopové prvky. Člověk zvyšuje příjem tohoto kovu např. konzumací potravin vařených v hliníkovém nádobí nebo balených do hliníkových fólií. Medikamentózně se sloučeniny hliníku používají jako antacida, hliník je obsažen také v aloxiprinu. Antacida obsahující hliník nezpůsobují u dospělých jedinců s normální renální funkcí závažné nežádoucí účinky. U pacientů s renální insuficiencí může dlouhodobý příjem hlinitých solí vyvolat známky intoxikace. Charakteristickými příznaky jsou osteomalacie a encefalopatie. Problémem stanovení obsahu hliníku v biologických materiálech je kontaminace prostředí.
Arsen je známý především jako toxický stopový prvek. Doposud nebyla na biochemické bázi objasněna jeho esenciální role v organismu. Předpokládá se, že As se podílí na metabolismu fosfolipidů, methylových skupin, slouží jako aktivátor řady enzymů a podílí se na regulaci exprese genu.
Přestože je arsen znám jako jedovatý prvek, kovový arsen je netoxický. V organismu je však metabolizován na toxické látky, nejčastěji na oxid arsenitý. Akutní otravy se projevují zvracením, průjmy, svalovými křečemi, ochrnutím a zástavou srdce.
Kadmium je toxickým stopovým prvkem. Kumuluje se v organismu, zejména v játrech a ledvinách, je špatně absorbováno z gastrointestinálního traktu. Kadmium zesiluje toxické účinky jiných kovů (např. Cu, Zn). Hlavním zdrojem znečištění životního prostředí kadmiem jsou exhaláty energetického a ocelářského průmyslu, naftové motory, odpadní vody apod. Je také obsaženo ve fosforečných hnojivech.
Toxické účinky: poškozuje játra a ledviny, způsobuje odvápnění kostí a anémii, zvyšuje riziko srdečně cévních onemocnění, dlouhodobá expozice vede k chronickému emfyzému. Toxicita se projevuje obvykle, když koncentrace kadmia převýší syntézu thioleinu. Toxický účinek kadmia spočívá v inhibici sulfhydrylových enzymů, toxicky postihuje především játra a ledviny. Biologicky se odbourává velmi pomalu, poločas cca 30 let, je tedy tzv. kumulativním jedem.
Olovo je toxický stopový prvek, těžký kov. Pro člověka je hlavním zdrojem znečištěná atmosféra a kontaminovaná potrava. Běžně se vyskytuje v životním prostředí (průmyslové exhalace, výfukové plyny, barviva, keramické výrobky, potravinářské obaly - konzervy). Denní příjem olova je asi 300 µg, 1 až 10 % je absorbováno (u dětí ale až 50 %), významné množství je rychle ukládáno do kostí a erytrocytů, postupně do všech tkání.
Toxický účinek se projevuje následnou anémií. Váže se na cystein v bílkovinách a mění jejich terciální strukturu. Váže se též na keratin ve vlasech. Může způsobovat snížení intelektu. V krvi je více než 90 % olova vázáno na erytrocyty. Absorpce Pb stoupá při deficitu Fe, Ca, Mg, Zn, fosfátu nebo vitaminu D. Užívání prostředků obsahujících jeden nebo více jmenovaných deficitních prvků, fosfátu nebo vitaminu D je prevencí proti toxicitě olova.
Rtuť je těžký, toxický kovový prvek. Slouží jako součást slitin (amalgámů) a jako náplň různých přístrojů (teploměry, barometry). Je jediným z kovových prvků, který je za normálních podmínek kapalný.
V běžném životě se nejčastěji setkáme s amalgámy dentálními, používanými v zubním lékařství jako velmi odolná výplň zubu.
Historicky vakcíny obsahovaly stopové množství rtuti ve sloučenině zvané thimerosal. Její přítomnost zabraňovala jednak množení bakterií, ale hlavně likvidovala případné aktivní zbytky virů (účinně likvidovala hepatitidu typu B, menigitidu, tetanus, viry dětské obrny a mnoho dalších). Jelikož některé studie ukazovaly na možnou toxicitu této látky, bylo na začátku 90. let její použití zakázáno v podstatě ve všech zemích. Nicméně v posledních letech došlo ke vzniku velké paniky okolo očkování. Různé prameny uvádějí, že podávání těchto látek vede k vývoji autismu. Autoři však mnohdy vůbec neuvádějí fakt, že přidávání této látky do vakcín je již přes 20 let zakázáno.
Rtuť patří mezi prvky, jejichž vliv na zdravotní stav lidského organismu je jednoznačně negativní. Je kumulativním jedem, stejně jako podobně se chovající kadmium. Z organismu se vylučuje jen velmi pozvolna a obtížně, jeho většina se přitom koncentruje především v ledvinách a v menší míře i v játrech a slezině. Bylo prokázáno, že rtuť může v ledvinách setrvat až desítky let. Právě ty jsou při chronické otravě rtutí nejvíce ohroženy. Projevy chronické otravy bývají často nespecifické – od studených končetin, vypadávání vlasů, přes zažívací poruchy, různé neurologické a psychické potíže až po závažné stavy jako např. chudokrevnost, léčbě odporující chronická candidóza, revmatické choroby či onemocnění ledvin. Při jednorázové vysoké dávce rtuti se dostavují bolesti břicha, průjmy a zvracení.
Stříbro, jako většina ostatních těžkých kovových prvků, je v lidském organizmu přítomno pouze ve stopových množstvích. Stříbro obecně působí především baktericidně a desinfekčně. Baktericidních vlastností stříbra se využívá i při jednorázové dezinfekci menších zdrojů pitné vody (studny). Je součástí vojenských pohotovostních souprav, které umožní v terénu získat pitnou vodu i z velmi znečistěných zdrojů.
Zdravotní rizika: Ve vyšších dávkách a koncentracích je však působení stříbra na organizmus negativní. Při styku pokožky roztoky Ag+ dochází ke vzniku tmavých skvrn – komplexních sloučenin stříbra a bílkovin v pokožce. Dlouhodobý vysoký přísun stříbra vede k jeho ukládání do různých tkání, především do kostí. O případné karcinogenitě a míře toxických účinků solí stříbra se doposud vedou spory a probíhá zde další výzkum.